Zpověd’ mého vnitřního dítěte

CO HO TRÁPÍ A CO OD TEBE POTŘEBUJE?

Mému vnitřnímu dítěti je 14. Právě tady, v roce 1992, se láme chleba. Období rozhodování o mojí budoucnosti, o tom co se mnou bude a nebude dál. Rodiče mají, samosebou, svojí představu o mém dalším životě. Už roky to nesnáším, To věčné škatulkování, potřeba mě někam zařadit, naučit mě, abych se choval jako někdo, kdo se jim vlísal do přízně.

Podívej se, Pepík. Panečku. To je pracant. Pořád na poli, ty si furt jenom hraješ a práce stojí.

Koukni, tvůj nejlepší kamarád Petr, jak je hodnej a slušnej. Neodmlouvá, se vším pomůže. A ty? Furt jenom držkuješ. Tak jasně, mám svoje plány, představu o tom, co chci dělat.

Chci být diskžokej, bavit lidi. Baví mě ale i traktory, tak proč bych jim nemohl věnovat prázdniny u babičky a dědy na vesnici? Babička s dědou jsou snad rádi, že je neprudím doma, neotravuju svojí nudou. Prázdniny pro mne mají smysl. Tak ho posunu dál. Ale ono ne! Potřebujete Maturitu. Přece nebudeš jako tvůj fotr, smrdět od krav s výučním listem v kapse! Moje představa je jasná, puberta se mnou cloumá. A  do toho se k mým rodičům přidává moje milovaná třídní učitelka. Miluju ji. Je krásná a navíc má vznešené jméno. Tohle je ale zrada! Ona dala přeci průchod mijí tvůrřé osobnosti, ons mi uspořádala výstavu kreseb traktorů a kombajnů, která chodila obdivovat celá skola. A teď tohle? Navíc Dan do mě pořád vrtá, abych si prosadil svou. To bys j vole musel zabít,pronesu ironicky. Bohužel z první lavice u okna, přímo proti katedře je to k uším naší přestárlé dejepisářky jenom kousek. Takže si mě moje milovaná třídní spolu s panem ředitelem pěkně podali. Bylo to jako výslech, jako bych je snad opravdu zabil. Ale já bych je přeci nezabil. Jsou to moji rodiče! Mám je rád, ikdyž mě teď dost štvou, protože si myslí, že půjdu na zedníka jenom proto, že oni to chtějí, protože tam e možnost nástavby s maturitou. Ach jo, takovej kousek, kdyby mu nehrozil čtverec z matiky, mohl jsme jít na elektrotechnika a byl by klid! Sice bych definitivně zazdil traktory, ale zase bych se naučil pájet, rozumět integrovaným obvodům  a všemu kolem. Vůně kalafuny a cínu! Třeba bych si postavil vlastní aparaturu, nebo bych dělal zvukaže v rádiu. Ale místo toho v žákovský elaborát na celou stránku, hrozba ředitelská důtky a rodičák za dvečma. To bude masakr. Proč mě nenechají, abych si šel svou cestou? se to nemuselo vůbec stát! Dan to má lehký, toho nechají, aby šel kam chce. Tak se nemůžou divit, že se tak vztekám, já mám přece jiný sen! Chci dělat s technikou. Rádia, diskotéky, muzika. To mě baví. A né cihly, vápno, cement, tvárnice,krovy……. Navíc se bojím výšek, jak se nemůžu opřít o zábradlí, mám závratě. To bude doma pogron. To zase bude mít vařečka posvícení. Se zase matka vyřádí, se vyvzteká. To zase bude keců. Seš jako tvůj fotr. Vzteklej, paličatej, budiž k ničemu. Od malička jsou s tebou jenom problémy! Mouchy snězte si mě! kam tě postavíme ráno, odpoledne te najeme! Aby ne. když se hnu, dostanu přes hubu. Jako dneska. Těším e fakt. To zase bude. Jelita na prdeli, řev, dostanu tunu zarachů. Rádio, fotbal s klukama, televize. A jenom učit, učit učit! A mě to pod tím jejich tlakem nejde! Zlatá pátá cé. To byla paráda, nikdo si o mě nedělal iluze, pohoda, klídek, skoro samý jedničky, nikoho ani přesto nenapadlo, že budu v pololetí aspirovaz na premianta třídy. Posrali to! Kdyby s tím na mě nenastoupili, jakou mají radost a at nepolevuju a ať si hlavně nevšímám ty hloupoučký blonďaté spolužačky, která má trojky, že mám na víc! Ty vole jako to je snad moje věc ne? Mě se líbí, mě to je jedno, že má trojky a mě to jde. Jasně, skvělý, máma je pyšná. Ale tak proč zase ty kecy jak na mě dohlídne, abych se pilně učil, že můžu mít vyznamenání. Když ho nebudu chtít, tak ho mít nebudu. Ale k tomu nepotřebuju trenéra.Nepotřebuju, aby na mě někdo doháněl svoje zameškané školní roky! A do toho tohle! Když mi řekli, že kvůli čtyřce z matiky mám smůlu, tlačí mě kam nechci. A to si ještě vítězoslavně matikářka, když už je po všem, přijde s tou úžasnou zprávou, že mi teda dá trojku. Bych se posral vole. Takže přesně jak jsem říkal. Vařečkový rodeo na mojí prdeli, všecko zakázaný a galeje. Radost. No tak snad dopadne ta hnojárna, jak mi říkal šiml při fotbale. Ted jenom vymyslet, jak jim to říct, aby mi to prošlo. Je to s maturitou, ale zase budu mít hemzy, že budu jako můj fotr. ALe s maturitou. To přece chtějí ne? No ještě že mi nesebrali paličky a můžu si potají aspoň chvilku denně zabubnovat. Bez muziky, ale můžu.

Takže to je moje trápení. Trápení. Vypadám jako ty, když ti bylo čtrnáct. Nanicovatý, ušatý torpédo, který už naštěstí mohlo odložit brýle. sebevědomí na bodu mrazu, věčný posměšky  dokazování, že když mě někdo nebude držet za ruku, nikam nedojdu.

 

PROČ HO TO TRÁPÍ A PROČ OD TEBE ZROVNA POTŘEBUJE A, B, C?

co od tebe potřebuju? To,co jsem nemohl.

Mít svobodu, nenechat si do všeho kecat. Lidi kolem to dělají ustavičně, furt má někdo potřebu mi něco nakazovat a strkat mě do chlívečku podle svých představ.

Chci se svobodně projevovat, bez těch debilních keců kolem. Dělám svojí vysněnou práci, ale k čemu mi to je? Když začnu být svůj, hned mě někdo sejme. Chci být nezávislý na těch kecech, že nedělám svoji práci tak jak chce někdo jiný.

Potřebuju tvůrčí svobodu a nezávislost. Jistotu, že můžu být sám sebou. bez keců, rozkazů, mantinelů, kterými někdo nastaví a když začnu vybočovat, tak šup! Mrdho po palici! Tu máš!

Ne! A hlavně teď. v týhle době to potřebují nejvíc. Nesnáším to křivení, hrbení se a vědomý lhaní veřejnosti. Nesnáším říkat to, čemu nevěřím.

Chci vypadnout. být sám sebou, tvořit a být živ z vlastního umění. Já to umím, ale takhle mě zase někdo jenom podusí pod pokličkou, jako ostatně celých dvacet let.

 

KOMU NEBO ČEMU ODEVZDÁVÁ SVOU MOC A ODPOVĚDNOST ZA ŽIVOT?

Svou moc a odpovědnost za život odevzdávám tobě! Sobě, Mě!

 

KDY SE POPRVÉ CÍTILO BEZMOCNÉ A ŽE ZA SEBE NEMŮŽE ROZHODOVAT? CO JE TEN PŘÍBĚH ZA TÍM?

To mi bylo čtrnáct. Je zatím tlak rodičů, abych hlavně měl maturitu a trochu zrada ze strany třídní,kterou jsme miloval. Mladá,krásná, hodná,laskavá, citlivá, ale i přísná.

 

CO ZPŮSOBUJE, ŽE SE NEDOKÁŽE ABSOLUTNĚ AUTENTICKY VYJÁDŘIT?

Tlak od někoho,kdo se staví ze vojí pozice nade mne a snaží se mě formovat podle své představy. Občas je ta kritika věcná a díky za ni, ale cítím z ní, že má touhu mě ovládnout, touží abych spadnul do její moci. a vnitřně ji zlobí, že se vzpouzím. Chci pryč z toho útlaku. ta energetická šikana mi vadí. Chci se rozhodovat sám za sebe! Vzdycky nade mnou někdo musel držet z vlastního přesvědčení ochranou ruku. Ta touha mě ovládnout byla tak silná, až mě to drásalo. A drásá. A teď ta touha mnohých ještě sílí. Ideologie, propaganda a neustálý vysvětlování, jak to se mnou myslí dobře. Nemyslí!

 

JAK SE CÍTÍ, KDYŽ SE MU NĚCO NEPOVEDE / UDĚLÁ CHYBU?A KDY SE TAKTO CÍTILO POPRVÉ?

Já jsem sám ze sebe nikdy nebyl úplně zklamaný v pravém slova smyslu. to až v dospělosti, že se mělo něco stát jinak, že s tím a s tám jsme se neměl potkat a tak, ale to člověk bere jako že se to prostě mělo stát. dělám v rámci možností věci tak, abych se na sebe ráno mohl usmát o zrcadla. až to nepůjde, budu vědět, že to je špatně. ale tak daleko dojít nechci.

Už teď je to problém. teda ted ne, nemusím dělat to co mi někdo nakazuje,ale od pondělí zase ta chvíle nastane.

 

JAK SE CHOVÁ, KDYŽ SE MU NĚCO NEPOVEDE? PŘEBÍRÁ ZA SVOJE VÝSLEDKY ZODPOVĚDNOST NEBO OBVIŇUJE OKOLNOSTI?

Proč tomu nevěří? Věří, jenom je pod neustálým tlakem okolí, že to nedokáže, že to co chce dělat je k ničemu, ten věčnej nátlak, ty rady, ty kecy, ty překážky věčně připomínaný. účty, účty,složenky, složenky, nájem, leasing, jistota vole! Dělat práci a mít jistotu, ovečka ve stádečku, kterou někdo nakrmí, za poslušnost a oddanost. To mě brzdí.

 

JAKÝM ZPŮSOBEM SE SNAŽÍ ZÍSKÁVAT LÁSKU A POZORNOSTOD DRUHÝCH LIDÍ? PROČ PRÁVĚ TAKTO? A DÍKY ČEMU SE TO NAUČILO?

No snaží se projevit, být samo sebou, dát se okolí na odiv. Těší ho, když sklízí uznání a obdiv. Do doby než mu za někdo žekne, že to takhle dělat nemá, že to do jeho práce nepatří a nikoho přece jeho život nezajímá. Tohle je práce, ne kabaret!

 

PROČ VĚŘÍ TOMU, ŽE NEDOKÁŽE TVOŘIT SVŮJ ŽIVOT PODLE SEBE?

Nevěří, věří že to dokáže. Ale sere ho ten tlak okolí. Toho se potřebuje zbavit.

Nikomu nic neříkat o svých plánech a prostě je potichu začít realizovat.

 

JAK SE CÍTÍ, KDYŽ SI PŘEDSTAVÍ, ŽE BY BYLO ÚSPĚŠNÉ A MĚLA VŠECHNO, CO CHCE?

Jak se cítí? úžasně! Pořád si představuje, že je nezávislé, že si žije svůj život, dělá si co chce, má se skvěle, je šťastné, svobodné a bohaté.

Ta věčná vnucovaná strategie: Buď rád že můžeš chodit do práce a buď rád že ti za ni někdo vůbec zaplatí se mu příčí. Je šťastné, že je samo sebou.

 

CO NEGATIVNÍHO BY SE STALO, KDYBY MĚLO ABSOLUTNÍ MOC NAD SVÝM ŽIVOTEM A BYLO BY ÚSPĚŠNÉ?

co negativního by se stalo? Nic! Negativní by zmizelo. Negativní je ten tlak teď. ten tlak být někým, kým nechci.

 

PŘED ČÍM SE SNAŽÍ CHRÁNIT? CO JE JEHO NEJVĚTŠÍ STRACH?

Snaží se chránit před mocí jiných má strach že mu vezmou jeho svobodu. že mu někdo bude neustále zakazovat, aby byl sám sebou.